SGC
SGC se rozezněl poplach.
Generále Landry, co se děje? Vběhl brigádní generál O'Neill do ovládací místnosti s bránou.
Byli jsme napadeni. Oznámil neklidně Landry. Uchopil červený telefon a O'Neill v tu chvíli pochopil jak moc špatně na tom jsou.
Spojte mě s prezidentem. Generál netrpělivě poklepal do zdi. Sežeňte SG-1, okamžitě. Pane prezidente, máme tu nouzovou situaci. Byli jsme napadeni z vesmíru. Přišli si pro nás. Musíme zahájit únikový plán.
O'Neill se podíval na aktivní bránu, podle vypnutého Iris poznal, že se jedná o červí díru ze Země. Kam to vede?
Na stanoviště Alfa.

Bílý dům
Musíme odejít, hned. Sežeňte mi gardu. Rozkázal Todd Tarannie, vítěz nedávných prezidentských voleb a republikánský zástupce.
Pane, jdeme. Objevil se vedle něho jeho nejbližší tělesný strážce, shodou okolností, Brit. Port Samtron. Jeho dlouholetý přítel.
Co se děje Porte?
Já nevím, prý na nás útočí. Port si zkontroloval zásobník v M-4 naposledy se podíval na odjištěnou pojistku a vykročil ke dveřím. Jdeme, držte se za mnou. Vy dva- Folley a Marrick, jdete vzadu, Scarlett a Dunham levé a pravé křídlo, jdem!

SGC
Čekáme ještě na prezidenta a ostatní výše postavé lidi, pak může odejít zbývající personál. Útok už začal. Smutně se zamračil O'Neill. Ztráty jsou hlášeny po všech velkých městech na celé planetě. Již teď jsou miliardy mrtvých.
Víme, kdo útočí?
Jak se zdá, Oriové se rozhodli spojit se zbytkem Goa'uldů, příliš toto spojenectví nechápu ...
Jde čistě o naše zničení, pane.

Cesta do Cheyen Mountain Complexu
Auto uskočilo z cesty. Folley co to proboha vyvádíte?!
Omlouvám se plukovníku, ale ... Poslední věta zůstala viset ve vzduchu, pak se auto prudce rozjelo dopředu a srazilo 3 Jaffy ze silnice. Chvíli se řítili kupředu, pake ale narazili do skály a auto se zastavilo. Folley byl po smrti.
Ven, ven, ven! Ječel plukovník a sám vytáhl otřeseního prezidenta. Zaklekl a vystřílel několik ran do Jaffů zleva. Jen těsně ho minula rána z tyčové zbraně.
Co to krucinál je? zařval na ostatní.
Nikdo nevěděl. Prezident se mezitím postavil na své nohy a vytáhl z kapsy devítku. Jednou vystřelil.
Pojďme, už to není daleko, hnedka tady za touhle zatáčkou. Rozeběhli se v utvořené formaci kupředu. A přikrčeni pod palbou se blížili k hlavní bráně. Nikdo tam nebyl. Až na Jaffy. V krátké přestřelce padli všichni Jaffové.
Pojďme! Rozkázal Samotron, ale pak si všiml že ostatní stojí. Otočil se k nim.
Ježiši! Vykřikl a pak trhl hlavou do strany jako v transu a provedl co zbytek jeho týmu před ním. Vyzvracel se.
Prezident byl mrtvev- výstřel z tyčové zbraně ho zasáhl do hlavy.

SGC
Kde jsou? Už by tu měli být. Landry s O'Neillem začínali být netrpělivý.
Pane! Zasalutoval náhle vedle nich neznámý voják v taktické věstě s M-4 pověšenou na zádech.
Kdo jste?
Plukovník Samtron, osobní stráž pana prezidenta. Nesu špatné zprávy.
Landry si prohlédl Samtrona zamazaného od krve a přejel pohledem zbytek jeho týmu. Je mrtev, že?
Ano, pane.
Dobře, okamžitá evakuace a vyhodíme to tu do vzduchu! Rozkázal O'neill.
Samtrone, máte na povel zbytek tohoto personálu, postaráte se, aby se všichni dostali branou na stanoviště Alfa. Sejdeme se tam, rozumíte?
Ano, pane.
My s generálem potvrdíme autodestrukci.
Rozkaz.

U Hvězdné Brány
Pojďte, pospěšte si! Křičel Samtron na poslední opozdilce.
Pane, jsme všichni! Oznámil do vysílačky.
Dobrá, spouštíme autodestrukci.
V tu chvíli se rozezněl její zvuk. Spuštěna, jdeme za vá...
Samotrn se otočil nahoru k řídící místnosti. Viděl, že je obsazená Jaffy. Ochraná titanovo- naquadahová zeď před sklem zrovna sjížděla dolů.
Samtron věděl že musí zmizet. Pak padly dva výstřely z tyčových zbraní a Landryho a O'Neillovo tělo padlo. To bylo poslední co viděl. Skočil do brány a objevil se na stanovišti Alfa. Bylo přeplněné lidmi...

Alfa Stanoviště
Kupodivu tam vládl poměrně pořádek. Samtron věděl, že se musí ujmout velení, alespoň prozatím. Odneste zraněné na ošetřovnu, chci tam všechny lékaře. Sežeňte mi vysoce postavené generály, kohokoli. Chci je do poradní místnosti. Ostatní, civilisté, do jídelny, nebo na soukromé ubikace prosím...
Sám se vydal do poradní místnosti. Za chvíli tam přišli dva chlápci v obkleku.
Kdo jste?
Já jsem viceprezident Greg Wray a tohle je prezident NID Jim Lawrey. Viděl jste prezidenta?
Je mrtev.
Jak se to stalo?
Samtron jim zverubně popsal co se stalo.
Pane Samtrone, je tu někdo, kdo může potvrdit sled událostí?
Jistě- kapitán Folley, Poručík Marrick a Scarlett a seržant Dunham.
Je nám líto, pane Samtrone, ale pokud je nám známo, tito muži padli při obraně SGC. Takže nikdo nemůže potvrdit vaší verzi. Jste podezdřelý ze zanedbání povinností při ochraně prezidenta.
Samtron vyvalil oči. To myslíte vážně? Země byla obsazena, nebo možná zničena a vy ...
Další poplach.
Proboha co se děje? Viceprezident vypadal vystrašeně. Kolem probíhal jeden z vojáků.
Vaše jméno? Křikl za ním Samtron. V tu chvíli si uvědomil, že je to žena.
Katarina Ritter. Sjela ho podhledem. Pane.
Co se zase děje?
Je aktivována brána, pane.
Kudy?
Držte se za mnou.
Opustím vás teď pánové, náš rozhovor dokončíme později.
Samotron se rozeběhl za Ritterovou. Není tu Iris, takže je povolán veškerý vojenský personál k obraně.
Doběhli včas. Brána se zrovna otevřela. Výlétl bílý praporek. Přicházíme v míru, nestřílejte. Přečetl Samtron. Držte pozice!
Vyšel muž s rukama nad hlavou. Jmenuji se Martouf es Metheaner- jsem z Federace Nezavislých. Mohu vám pomoci.
Jak?
Víme co se děje. Monitorujeme dění ve vesmíru už delší dobu. Víme, že se Ori spojili s Goa'uldy a pomohli jim zničit vaši planetu. A víme o tom, že jste utekli sem. Nabízíme spojenectví. Brána se zavřela. Jsem sám, nemám zbraně. Kdo tomu tady velí?
Nikdo se nehlásil. Samtron udělal krok dopředu. Pojďte se mnou.

Velící kancelář
Samtorn si prozatím zbudoval pozici zde. S Martoufem probrali vše do detailů, ale ještě potřebují navšítívit jeho rasu na jeho planetě. Co nejdříve. Dohodnout podmínky spojenectví. A taky si musí sestavit v hlavě tým nebo i na papíře. Zatím vybral hned několik vhodných kandidátů. Znovu si prošel jejich složky...

Cindy Valerie Danstrowe, doktorka, věk 28, Němka ...
Sára Swonnová, Archeoložka a psycholožka, věk 28, Češka ...
Katarina Camelia Alexandra Ritter, kapitán, Mariňák, věk 24, Ruska ...
Frank Jaeger, Gunnery Sergeant, Mariňák, Věk 32, Američan ...
Angelika Sarah Walker, Major, Pilot, věk 22, Američanka ...
Tyr Anasazi, Kapitán, Pilot a Vědec, věk 28, Slovák ...
Marcus a Penten, Kapitán, Doktor, věk 32, Angličan ...

Spokojeně pokývl hlavou. Pak si vzpomněl, že měl jednaní s těmi byrokraty ...

SGC
Angie zmateně procházela chodbami a snažila se objevit svůj pokoj. Snad už posté se pokoušela vzpomenout si, na které z těch milionu naprosto stejných křižovatek špatně odbočila. Dobrá zpráva byla, že byla stále na stejném patře. Špatná zpráva – to patro bylo několik desítek metrů pod zemí. „Vážně jsem se do tohohle šílenství nechala uvrtat?“ žasla znovu. Netrpěla klaustrofobií, ale tyhle stísněné podzemní prostory rozhodně nebyly vhodné pro dlouhodobý pobyt lidí.
Mohla si tisíckrát dokola opakovat, že tady může zachránit mnohem víc životů než na pohotovosti v Denveru, kde pracovala doteď. Ale přes to přese všechno, tohle byla armáda. Armáda s tím jejich „nejdřív-střílej-až-pak-se-ptej“. Otřásla se při představě, kolik smrtící technologie bylo uloženo jen na tomhle patře komplexu. Ale na druhou stranu, kolik potenciálně zázračných lékařských přístrojů tu mohli využívat?
To byl hlavní důvod, proč přijala nabídku práce pro armádu. Jejím primárním oborem byla sice traumatologie, ale hodně se zajímala i o medicínské inženýrství a potenciál využití mimozemských technologií v běžných pozemských podmínkách byl obrovský.
Na další křižovatce narazila na žlutou čáru na podlaze a skoro nahlas zajásala. Takhle se dostane alespoň zpátky k ošetřovně, odkud si může dát druhý pokus ve hledání vlastního pokoje. S novým elánem vyrazila chodbou, když se rozezněla siréna a všude se rozblikaly červené majáčky. Angie dostala hned při příchodu rychlokurz vojenského života na základně, ale poplach by poznala i bez toho. Dala se do běhu.
Na ošetřovně panoval ruch, dva krvácející vojáci zrovna přesouvali svého kolegu na lehátko. Zranění těch dvou vypadala lehká, zato třetí měl uniformu na levé straně hrudníku rozervanou na krvavé cáry. Angie si bleskově natáhla rukavice a začala odstřihávat zbytky uniformy. Zranění nebylo tak hrozné jako vypadalo, spousta drobných úlomků roztrhla kůži, ale hlouběji se dostal jen jeden větší.
„Co se tu proboha děje?“ zasyčela na jednoho z vojáků, zatímco vydávala příkazy zdravotní sestře. Nad zraněným už visel pytlík fyziologického roztoku, který pomalu odkapával do infúze. Krev prozatím díkybohu potřeba nebyla.
„Netuším madam,“ pokrčil voják rameny a cuknul sebou, když mu další lékař začal sešívat roztržené obočí. „Hlídkovali jsme před vchodem do komplexu, když na nás někdo zaútočil. První raketa trefila naše stanoviště a Weber to schytal. Velící nás okamžitě poslal na ošetřovnu.“
„Co tím sakra myslíte, zaútočil?“ Angie se na vojáka zmateně otočila, ale hned vrátila svoji pozornost ke zraněnému. Opatrně nařízla ránu okolo většího úlomku a snažila se ho co nejjemněji pinzetou vytáhnout. Už to skoro měla, když se ozval tlumený výbuch a všechno se otřáslo. „Zatraceně!“ vykřikla naštvaně. Úlomek byl sice venku, ale z rány se valila krev. „Odsávání, rychle,“ pobídla sestru a snažila se najít zdroj krvácení.
„Toto je brigádní generál O’Neill,“ ozvalo se z reproduktorů. „Byli jsme napadeni spojenými silami Ori a Goa'uldů. Prezident je mrtev. Vyhlašuji okamžitou evakuaci celé základny na stanoviště Alfa. Toto není cvičení. Opakuji, okamžitá evakuace veškerého personálu na základnu Alfa. Toto není cvičení. Pohněte kostrou!“
Angie zůstala v němém úžasu zírat. Na hlášení se soustředila jen napůl, konečně se jí podařilo najít trhlinku v tepně, která způsobovala krvácení, a uzavřít ji. Plný dopad jí však stále nedocházel.
„Tak jo lidi, balíme a mizíme,“ vyskočil voják, který s ní prve mluvil. Na obočí mu stále ještě chyběl minimálně jeden steh. Jeho kolega už odněkud vytáhl samopal a stál u dveří na chodbu. Ostatní lékaři rychle balili vybavení. Jen Angie tam stála neschopná slova, ruce stále ještě v ráně ve Weberově hrudníku. Celý život se vyhýbala násilí a snažila se jen mírnit jeho důsledky na nevinných obětech. A teď se octla uprostřed útoku bůhví koho na základnu americké armády. Prostě super den.
„Hele doktorko, nějak ho rychle zafačujte, musíme odsud.“
„Jasně,“ pokývala hlavou, stále ještě trochu v šoku a začala dělat rychlé a celkem ošklivé stehy. Weber jí za jizvu zřejmě moc nepoděkuje.
„Tak jo, můžem,“ řekla po chvíli jen trochu roztřeseným hlasem. Chodbou na ošetřovnu doléhaly tlumené výbuchy. Angie sundala infuzi ze stojánku a opřela se o vozík. Voják ho kormidloval z druhé strany. Rychle se ještě natáhla pro batoh s první pomocí, hodila si ho na záda a s hlubokým nádechem vyrazila na chodbu.
Než všichni dorazili k místnosti s bránou, byla už jasně slyšet střelba. Angie se zarazila, když poprvé viděla bránu aktivovanou. Jasně, pustili jí instruktážní video, ale naživo to bylo prostě... šílené, nemožné, úžasné. Na okamžik se zastavila a dotkla se zářící plochy. Bylo to překvapivě stejné, jako dotknout se zvlněné vodní plochy, jen svislé místo vodorovné.
„No tak, pohněte,“ pobízel nějaký důstojník ostatní. Angie si uvědomila, že zdržuje a s nervózním výrazem a pevně zavřenýma očima vstoupila do brány. Byl to divný a trochu nepříjemný pocit. Když se poprvé nadechla chladného vzduchu na druhé straně, trochu se jí zhoupnul žaludek. Ale na nevolnosti nebyl čas.

Stanoviště Alfa
Nějaký voják stál před bránou a posílal nově příchozí do různých směrů. „Ošetřovna, tamta bílá budova,“ vybafl na Angie a její doprovod a hned se otočil k dalším lidem.
„Tak jo,“ odpověděla zaraženě a obrátila se k budově. Lehátko na nezpevněné půdě moc nejelo, vojáci ho proto na ošetřovnu raději odnesli. Weber byl stále pod vlivem sedativ, ale jeho stav už byl stabilizovaný. Na ošetřovně už se začali hromadit další ranění, o které pečoval nepočetný lékařský personál.
Angie se hned vrhla do práce, při které alespoň nemusela přemýšlet nad tím, co se vlastně stalo. Většina zranění naštěstí byla jen lehká. Ze šití snad desáté rány ji vytrhl další poplach. „No to si snad dělaj srandu už,“ zavrčela. Žádná další evakuace už ale vyhlášená nebyla, takže pokračovala v práci. Voják na vedlejším lůžku se při poplachu začal zvedat k odchodu. „Lehněte si sakra, nebo vás k tý posteli přivážu,“ zavrčela na něj. „Máte otřes mozku, ujdete tak deset kroků a plácnete sebou na zem. Takže nám oběma ušetřete starosti a zůstaňte, kde jste.“
„Ano, madam,“ odpověděl voják zaraženě, ale lehl si zpátky na lůžko.
Na ošetřovnu vtrhli dva vojáci podpírající třetího. Rychle ho umístili na lůžko a Angie se k němu naklonila. „Co se mu stalo?“
„Netuším madam, prostě najednou omdlel.“
„Má nějaká zranění?“ Voják jen pokrčil rameny. Ježíš, to je teda ale materiál, pomyslela si Angie naštvaně. Posvítila zraněnému do očí, reakce zorniček vypadala normálně, jen trochu pomalejší. „Hej,“ zavolala na něj a štípla ho do paže. Něco nesrozumitelně zamumlal a znovu ztichl. Sestra ho mezitím připojila na přístroje. Nízký krevní tlak, rychlý, ale velmi slabý pulz, na dotek ledová pokožka. S jistou obavou mu rozepnula vestu a prohmatala podbřišek, po kterém se rozlévala velká modřina. Tvrdý jako kámen. „Zatraceně,“ zamumlala si tiše. „Má vnitřní krvácení do dutiny břišní, potřebuje okamžitě operaci,“ řekla kolegovi, který se mezitím na pacienta taky přišel podívat.
„Udělám to. Jsi vyčerpaná, měla jsi celou dvanáctihodinovou službu před tímhle vším, pamatuješ?“ řekl jí, když se chystala protestovat. „Zjisti, kdo tomu tady velí, a zajisti nám nějaké lidi na krev, skoro nic tu není.“
„Jasně.“ Vážně byla unavená. Vyrazila ven z ošetřovny. První dva lidé ji na otázku o velícím důstojníkovi odpověděli jen pokrčením ramen, až třetí ji nasměroval správným směrem.
Vešla do větší místnosti, kde se hádalo několik mužů v drahých oblecích. „Tady nemáte co dělat,“ zamračil se na ní jeden z nich.
„Hledám velícího důstojníka a bylo mi řečeno, že ho najdu tady. Takže při vší úctě tu rozhodně mám co dělat.“
„Víte vůbec, kdo já jsem?“
„Očividně nejste ten, koho hledám, takže je mi to naprosto jedno,“ ušklíbla se na muže, prošla místností a za chvíli už stála na chodbě před dveřmi s nápisem Velící kancelář. Na zaťukání jí odpovědělo trochu unavené „Dále.“
„Vy tomu tady velíte?“ zeptala se muže za stolem.
„Vypadá to tak,“ věnoval jí letmý úsměv. „Co pro vás můžu udělat, doktorko?“
„No zaprvé, potřebovali bychom, aby si vaši lidi přestali hrát na Ramba. Teď máme na ošetřovně chlapa, co byl velmi vážně zraněný, ale očividně nepokládal za nutné se nechat ošetřit. Zrovna ho operují a je ve vážném ohrožení života. A za druhé, potřebujeme, aby zdraví lidé šli darovat krev. Čím dřív, tím líp, především typy nula negativní.“
„To samozřejmě zařídím. Vy jste doktorka Danstrowe?“ prohrábl nějaké složky na stole.
„Ne pane, Angela Greenová. Asi tam ani žádnou složku ještě nebudu mít,“ ušklíbla se. „Jsem tu ani ne týden.“
Důstojník na ní chvíli nevěřícně zíral. „To máte tedy kliku.“
„Jak se to vezme,“ zamumlala a vyrazila zpátky na ošetřovnu.


//OT Omlouvám se, že píšu sem, ale než mi byla schválena postava, tak jsem vůbec neviděla tu část s Atlantis a tohle se mi prostě v hlavě nějak objevilo a muselo to ven :D kdyžtak to smažte. Taky bych prosila nějaké info kam se mám umístit na Atlantis a případně zařazení do nějakého týmu :)