I. Osobní údaje
Jméno: Katarina Camelia Alexandra Cara
Příjmení: Ritter
Titul:
Volací znak: Kat
Pohlaví: Žena
Datum narození: 13.5.1996
Místo narození:
Národnost: Rusko - Americká
Povolání: Voják
Zaměření: Boj beze zbraně
Rodinný stav: FWB
Víra: ateista
Životopis:
Katja se narodila 13.5.1996 v Rusku. Maminka byla tanečnice a žena z vyšších kruhů, tatínek voják z povolání. Už od dětství byla tvrdohlavá a rodiče ji odmítali kamkoli pouštět, jako malá byla dokonce šikonována. Maminka se snažila z ní vychovat tanečnici a modelku, ale Kat se všechny ženské věci doslova hnusily, její otec ji zase nechápal při jejím samotářství. Čas trávila nejradši sama lese a v deseti si našla cestu ke svému otci, po kterém miluje chladné zbraně a bojová umění. V patnácti na její střední školu přišlo vojáci kvůli propagační akci a náborů chlapců do svých řad, a tehdy se Katarina zamilovala do plukovníka O'Neilla. Přes jeho ochranku se k němu ani nedostala, a začela se trápit. Zhoršil se jí prospěch, přidala se ke špatné partě kluků a domů chodila buď opilá, nebo vůbec. Vyzkoušela sebepoškozování a po půl roce přišlo kruté vystřízlivění z roztomilé bezpečné pohádky, ve které ji drželi její rodiče s tím, že ji nikdo nemůže ublížit. Chyba lávky. V průběhu roku se dostala k projektu Painkiller a stejně rychle z něj zase odešla, s látkou CBS v krvi. Muži pro ní byli násilníci hodni jenom do postele, a Kat se děsila normálního vztahu. Byla na tom tak špatně, že se jí rodiče rozhodli dát na vojenskou školu, což přijmula s nadšením. Tam se naučila vybudovat si image a masku aby jí už nikdo nemohl ublížit tak, jak jí ubližováno bylo. Jednoho dne však na akademii zamířila stejná propagační akce.
"Vojáci! Pozor!" zahlásil velitel. Do místnosti vešel plukovník O'Neill se svým doprovodem, a prohlédl si nastoupenou jednotku. Z chodby se ozvalo dupání a do místnosti vběhla Kat, s rozepnutou uniformou, mokrými vlasy a rozvázanýma botama. Žduchla do vojáka v první řadě a natlačila se před něho, a ač se snažila tvářit důstojně, neušlo jí uculení na plukovníka.
"A tohle je co?" zeptal se O'Neill, trochu vyveden z míry.
"Kadetka Ritterová. Omluvte ji pane, je zde nová a ještě ji nebylo ani osmnáct..." snažil se zachránit velitel situaci. O'Neill pomalu, rozvážně k ní došel, a Katarin culení se pořád nepřešlo.
Klekl si a na pár pohybů ji zavázal kanady, směrem nahoru ji zapl vojenskou košili a upravil vlasy.
"Kadete Ritterová, jděte se sbalit. Jedete s námi." usmál se.
O'Neill si jí v jejich šestnácti odvezl na základnu SGC a v jeho pozici generála zařídil, aby tam zůstala jako jeho osobní asistentka a velitelka ochranky. Katja Jacka naprosto zbožňovala a on zbožňoval ji, byl to první muž se kterým se pustila do vztahu a Jack se k ní choval úžasně. Přestala se bát, byla veselá, sebevědomá, vždyť Jack přece všechno zařídí, nic se jí nemůže stát. Došli do bodu kdy jí požádal o ruku a Kat dojatě souhlasila, snažili se dokonce o dítě. To bylo po dvou letech, bylo jí skoro 18 a přišla katastrofa v podobě napadení Země.
"Všechen vojenský personál od majora výš se shromáždí v konferenční místnosti. Speciálně žádáme generála O'Neilla!" ozvalo se z intercomu. Základna byla ponořená ve tmě, jen rudé majáky házely odrazy na stěny.
"Kat!" otočila jsem se po hlase a padla do náruče Jackovi. Přitiskl mě k sobě a políbil do vlasů, odmítla jsem se hnout.
"Nechoď tam. Jsme napadeni, musíš na stanoviště Alfa.." řekla jsem mu, zpola profesionálně, zpola zoufale.
"Nemůžu, musím to tu vést. Ale ty a malý Jack musíte na Alfu, já tam za vámi přijdu hned jak ty zmetky zaženem." usmál se a přejel mi dlaní po břiše. Rozbrečela jsem se a zavrtěla jsem hlavou.
"Není malý Jack? Tak to nevadí, máme spoustu času." usmál se šibalsky. Ale v tom úsměvu bylo ještě něco, něco co mě šíleně děsilo. Rozhodně jsem si otřela oči.
"Ty jdeš se mnou. Já bez tebe nikam nepůjdu." popadla jsem ho za zápěstí a táhla ho směrem k bráně. A tenhle pohled už jsem znala, ten způsob jakým zapnul vysílačku na uchu, jak přivřel oči aby se na mě nemusel dívat.
"Jacku nedělej to. Jacku.." začela jsem.
"Prosím ochranku na 17. podlaží. Odvedete kapitána Ritterovou na stanoviště Alfa za každou cenu. To je rozkaz!"
"To nesmíš!" objal mě a přitiskl mě k sobě.
"Katy nedělej mi to ještě těžší. Jsi to nejlepší co mě v životě potkalo.. miluju tě." zašeptal mi, a to už mě chytly dvoje paže. Začela jsem ječet, škrábat, rvát se co jsem mohla. Vytrhla jsem se jim a běžela zpátky k Jackovi, než mě zachytili ostatní, a v tu chvíli mi zčernal svět.
Na Atlantis nastupuje ve svých osmnácti letech s hodností kapitána, s jizvami na duši a zlomená.
Seděla jsem v nějaké místnosti a hleděla do zdi. Ani brečet jsem nemohla, byla jsem tak unavená, vyčerpaná... Přejela jsem si po boku ke kontrole zbraní, když mi došlo že žádné nemám. Všechny mi sebrali, báli se že bych se zabila. [i]Zabila bych se. Od přesunu ze Země uběhly čtyři dny a já jsem nespala, nemluvila, jenom brečela. Země prý byla obsazena, všichni mě uklidňovali tím že Jack přežil, byl to přece generál, nechali by si ho.. ale oni nevěděli to co já. On se radši zabil než by byl zajatý, hlavně když věděl co jsou ty svině zač.
"Uhni." uslyšela jsem na chodbě, někdo se tam bavil s ochrankou, co mi přidělili. Opřela jsem se bradou o kolena a hleděla do zdi, s napuchlým obličejem, v letargii sobě vlastní dokud jsem neucítila že mě někdo sleduje. Unaveně jsem zvedla hlavu a prohlédla si příchozího, vysoký tmavý chlap s dredy, v koženém oblečení. A měl na sobě zbraně.
"Prosímtě zabij mě." vyslovila jsem přání, poprvé za týden jsem promluvila. Dřepl si kousek ode mě a sledoval mě.
"Zabíráš mi tělocvičnu." zavrčel na mě. Vrátila jsem se zpátky ke sledování stěny, tenhle mi nepomůže... bylo mi jedno jestli mě vyhodí, začne řvát, zmlátí mě. Bylo mi to jedno, já chtěla umřít. Popadl mě za ruku a prohlédl si pořezané a sešité zápěstí, modřiny z mlácení do zdí a škrábance které jsem si sama udělala. Památka z Alfy, když mi ještě nechali zbraně a nehty.
"Vezmu tě na bezpečné místo." popadl mě za zápěstí a táhl za sebou. Drtil mi stehy, a ta bolest byla vyloženě nádherná.
"Tady nemůže zůstat, vezmu jí k sobě." oznámil rozhodně dvou klukům se zbraněmi, kteří se po dvou dnech tady už nudili.
"Máme rozkaz se od ní nevzdalovat." odsekl mu jeden. Jednou rukou držel mě, druhou s ním vrazil o stěnu.
"Teď je pod mým dohledem." a zamířil někam přes chodbu. Šlapala jsem za ním, vnímala příliš azurové barvy okolo mě a najednou jsem byla v nějakém pokoji. Posadil mě na na něco měkkého, asi postel, a já se konečně rozhlédla. A oněměla jsem úžasem. Vypadalo to jako skladiště zbraní s postelí uprostřed, všude byly nože, sem tam střelná zbraň, tupé zbraně. Dotyčný si dřepl přede mě a podal mi úžasnou malou mačetu, exoticky tvarovanou.
"Je to tvůj život a tvoje volba, oni nemají co rozhodovat. Akorát mi tu neudělej moc bordel jestli se zabiješ, koupelna je vzadu, odtamtud to půjde líp vyčistit." podal mi nůž. Překvapeně jsem se na něj podívala.
"Je to na tobě. Já se nezabil a nelituju." zvedl se a šel ke dveřím.
"Přijdu ráno." houkl ještě. V úžasu jsem se zvedla a procházela pokoj, brala jsem zbraně a nakonec jsem si i s nimi v náručí lehla na postel, a zkoušela prsty ostrost. A nakonec jsem s mačetou přitisknutou na hrudník usnula.[/i]
Nezabila se a Ron se od té doby stal jediným chlapem, kterého ve své přítomnosti snesla a se kterým dokázala spát, vztah ale tvrdě odmítá a jemu to vyhovuje.
Napsal: stř 20. úno 2013 10:52:46
