Zde se nachází rozsáhlý výcvikový prostor, kde lze nacvičovat různé taktické situace, manipulovat s výbušninami, těžkými zbraněmi až po tanky.

Se zbraněmi jsem čekal u vchodu na venkovní střelnici. I přesto, že byla jasná obloha a slunce se opravdu snažilo, bylo chladno. Lehce jsem se otřásl a podíval jsem se na hodinky. Ještě zbývalo trochu času. Zbylý čas jsem strávil pozorováním skupinky mariňáků, kteří cvičili boj muže proti muži, než mi někdo poklepal na rameno.

„Tak pojďte, Martine. Podíváme se, co ve vás je,“ usmál se instruktor a vedl mě ke skupině ostřílených budov, které momentálně stály opuštěné a nikdo v nich necvičil.

„Tu P90 tu zatím nechte, vezměte si jen pistoli. V jedné z těch budov je skupinka rukojmí. Najděte je,“ vysvětlil mi stručně a pokynul směrem k budovám. Jen jsem přikývl a odložil P90 do blízkého stojanu. Nůž jsem zatím nechal v pouzdře na stehně. Ruka mi ztěžkla pistolí a já do ní automatickým pohybem nasadil zásobník. Nasadil jsem si brýle a vrazil špunty do uší, jak kázal řád střelnice. Tázavě jsem se podíval na seržanta a ten pouze kývnul. Neznatelně jsem sam pro sebe pokýval hlavou a přesunul se k rohu nejbližší budovy. Prozkoumávat město, nebo alespoň jeho část, v jednom člověku není žádná sranda. Je to spousta směrů, na který si člověk musí dávat pozor.

Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, jak bylo mým zvykem před každou střelbou. Pevně jsem uchopil pistoli oběma rukama a pozvedl ji do výše očí. Obě ruce natažené před sebou jsem se pomalu vydal ulicí, tiše jsem se posouval podél stěny jedné budovy a ostražitě kontroloval perimetr. Z ničeho nic se v jednom z oken protější budovy objevil terč z pistolí. Bang! Padnul zase zpátky. Na chvíli jsem se zastavil a vyčkával, jestli ho nebudou následovat další, ale nestalo se tak. Pokračoval jsem dál, než jsem došel k prvním dveřím. Vedly do budovy, okolo které jsem se pohyboval. Teď nebylo pro pomalý pohyb místo. Rychle jsem ramenem rozrazil dveře, zkontrolovat jednu stranu, rychle se podívat za dveře a sestřelit dvě podobizny banditů. Výstřely následovaly tak rychle po sobě, že se jejich ozvěna téměř slila v jednu velkou ránu. Rychle jsem se přesunul k nejbližšímu rohu a opatrně jsem vykouknul. Čisto. Přeběhnout k druhému rohu. Zase čisto. Teď se přede mnou objevily dveře. Rychle otevřít, jedna strana místnosti – bang, bang, druhá strana místnosti, čisto. Tím pro mě tahle budova skončila, už nebylo kam jít. Svižným tempem jsem se přesunul zpátky ven a po cestě ještě sundal dva terče, které se mi objevily v cestě. V duchu jsem přepočítal náboje. Ještě mi jich v zásobníku zůstalo deset. To by mělo stačit, řekl jsem si a přesunul se k budově naproti. Opakoval jsem stejný postup, jako u první budovy. Náboje mi zůstaly už jen dva. Rozhodl jsem se nic neriskovat a pro jistotu přebít. Po cestě do třetí budovy mě překvapila skupinka terčů, které se z ničeho nic objevily za mnou a všimnul jsem si jich jen tak tak. Rychle jsem se skrčil, plynule přešel do kotoulu a v pozici na kolenou jsem terče prošpikoval olovem. Zhluboka jsem si oddechl a pokračoval v cestě. Třetí a čtvrtá budova byly bez terčů, už zbývaly jen dvě. Vešel jsem do té bližší z nich, jako jediná v téhle části městečka měla dvě patra. V chodbě na mě nikdo nečíhal, ale vedly z ní čtvery dveře. První – čisto, ve druhých na mě čekal jeden terč, ve třetích opět čisto a v posledních na mě čekalo překvapení v podobě pěti terčů. Rychle jsem je jeden postupně sundal, snad i dostatečně rychle. Kdyby to byli opravdoví lidé, pravděpodobně bych teď už byl mrtvý. Ale co má člověk dělat, jen s pistolí. Přesunul jsem se ke schodišti a rychle vyběhnul nahoru. Tady už byly jen dvoje dveře. V prvních nebyl nikdo a v těch druhých na mě konečně čekali rukojmí společně s dvěma bandity. Bang, bang a oba leželi na zemi. Rychle jsem přešel k oknu a rozhlédl jsem se. Z poslední budovy na mě ze dvou oken koukaly podobizny banditů. Ne dlouho. Spokojeně jsem se pro sebe usmál, zajistil zbraň a odvrátil se od okna. Tam už stál seržant.

„Dobrá práce. Pojďme se teď podívat, jak vám to jde s tou P90. Nebojte, už vás nebudu trápit žádným obsazováním budov, zastřílíte si na terč,“ pokynul mi rukou. Zajistil jsem zbraň, uklidil jsem ji do stehenního pouzdra a následoval ho ven z budovy, zpátky městečkem až ke stojanu, kde jsem si nechal zbraň. Sebral jsem ji a pokračoval za seržantem až k terčům. Cvičilo tu jen pár vojáků.

„Terč máte ve vzdálenosti 80 metrů, jsem na vás zvědav,“ ukázal na jednu volnou dráhu a postavil se vedle ní. Přikývl jsem a přesunul se do dráhy. Zasadil jsem do zbraně zásobník a zakleknul. Na takovouhle vzdálenost jsem potřeboval oporu, kterou bych ve stoje získal jen těžko. Seržant pochvalně zabručel. Zapnul jsem kolimátor a odjistil zbraň. Chvíli jsem váhal mezi střelbou po jednotlivých nábojích, nebo mým oblíbeným trojvýstřelem. Po krátkém zaváhání jsem pravým ukazovákem otočil kolečko do polohy S, aspoň ten zásobník rychleji vyprázdním. Zapřel jsem zbraň o rameno a sklonil hlavu k pažbě. Červená tečka mě spolehlivě navigovala po vzdáleném terči. Zmáčkl jsem spoušť a hlaveň v krátkém sledu opustily tři náboje. Jestli jsem mohl posoudit, všechny se zavrtaly postavě přímo doprostřed čela. Rychle jsem do podobizny vyprázdnil i zbytek zásobníku. 12 nábojů do hlavy, 15 do oblasti srdce a zbytek jsem porůznu rozmístil do kloubů a jiných bolestivých míst. Když byl zásobník prázdny, zbraň jsem zajistil, sklopil a stoupla si.

„Hotovo, pane,“ prohodil jsem spokojeně. Seržant kývl hlavou a nechal přivolat terč. Většinu nábojů byla na svém místě, jen pár mi jich uniklo. Žádný však nebyl mimo podobiznu.

„Krása, s vámi je radost pracovat. Tak mi ještě ukažte, co umíte s tím nožem a myslím, že to bude stačit.“ Společně jsme se přesunuli k vycpaným figurínám a já opět odložil P90. Konečně jsem si z očí sundal ochraně brýle, které teď už nebyly potřeba. Vzal jsem do ruky nůž, zamyšleně ho potěžkal a bez dalších okolků ho vrhl na figurínu, které se spolehlivě zavrtal do krku. Došel jsem pro něj a vytrhl ho. Znovu jsem se postavil, tentokrát o kousek dál. Pravou nohou jsem si vykročil, uchopil ostří nože a s nápřahem hodil. Tentokrát bylo zasaženo srdce.

„To stačí,“ mávnul na mě rukou seržant. Přikývl jsem, došel si pro nůž a schoval ho zpátky na jeho místo. Pak jsem se vrátil k seržantovi a tiše vyčkával na jeho rozsudek.

Přišel jsem na venkovní střelnici a vyčkal než papaláši zhodnotí Martina. Po chvíli se mi už ovšem zdálo, že ho hodnotí až příliš dlouho a začal jsem si hrát se zajištěným SOCOMem, jako by to byl revolver, což mi získalo nežádoucí pozornost ze strany personálu střelnice. Chvíli mě dusili s provozním řádem, než jsem pistoli znovu schoval do pouzdra.
No jo furt... Stejně není nabitá.
Bez té do dvojky. Oznámil mi úsečně nějaký poručík Walker, který mi měl patrně dělat CO. Beze slova jsem tam došel. A připravil se k palbě. Nabízené náboje jsem odmítnul. Mám svoje - IT-C.
Zápalné s balistickou špičkou a trasírkou?
Přesně. Odtušil jsem a nabil SOCOM.
Cíle ve vzdálenosti 25 až 50 metrů. oznámil mi Walker, stoupl si na plošinu za mými zády a sledoval dalekohledem terče.
Vítr foukal trochu doleva, což je při míření se zbraní tak pomalé úsťové rychlosti jako pistole převrtaná z 9 mm na 11,43 mm opravdu důležitý faktor. Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem zbraň otočil o 90 stupňů přičemž jsem zamířil na "loket" prvního terče zleva. 5 terčů, maximálně 7 kulek. Pomyslel jsem si a stisknul spoušť. Zbraň sebou cukla a zpětný ráz mou hlaveň sám namířil na další cíl. Byl to pořád stejný scénář a s různící se vzdáleností se pouze měnil můj předstřel. Poslední cíl se nacházel mnohem dále, než ostatní a tak jsem zbraň narovnal, chvíli mířil a poslední střelou cvičení ukončil.
Walker se mohl zbláznit. Co měl ten "bandit shooting" znamenat? Tady nejste v čínské lidové armádě.
Cíle jsem trefil, ne? To ho uklidnilo.
Jednou šestku, jednou sedmičku, dvakrát osmičku a jednou devítku. Vypočítával.
Pojďte na dráhu. Vyzval mě.
Došel jsem ke "korytu". Na stole leželo několik zbraní a Walker mi pokynul abych se zásobil. Vzal jsem MP5, nastavil ji na poloautomatický mód a do SOCOMu jsem nabil nový zásobník.
Rekord na dráze je minuta 19 vteřin. Hodně štěstí. Oznámil mi Walker s poznámkami v ruce. Na nic jsem nečekal a vběhl jsem na dráhu. Walker řval do interkomu, ale já jej nevnímal. Ze země se různě zvedaly terče a já měl postupovat tak, jak bych postupoval v reálu. Relativně rychle jsem sprintoval z krytu do krytu, a když jsem doběhl k budově, která značila druhou část okruhu, měl jsem o 4,5 vteřiny lepší čas než bylo třeba. Vytáhnul jsem SOCOM a vskočil do domu oknem. Rychle jsem provrtal 4 figuríny a sprintoval po schodech. Když se přede mnou zjevila figurína, ani jsem se nenamáhal zastavit a vzal jsem ji nožem. Seskočil jsem z prvního patra, přešel do parakotoulu a provrtal jsem další tři cíle. Cíl byl blízko a čas jsem měl o dobré 3 vteřiny lepší, ale pořád mi zbývalo aspoň 50 metrů. Když jsem byl kousek od čáry, bafly na mě další 3 figuríny a já se zdržel přebíjením.
Váš výsledný čas byl 1:23, z 20 figurín jste jich 10 sestřelil samopalem, 9 pistolí a jednu nožem, průměrně jste trefoval 7.22 bodu. Pojďte na hodnocení, samopal tu nechte. Položil jsem zbraň na stůl a zamířil za Walkerem.

Došla jsem do muničáku a vzala si svoje oblíbený zbraně. Vylezla jsem ven a nadšeně sundala mikinu. Rozhlédla jsem se po prostranství. Velký... napadlo mě. V dálce jsem viděla pár pobíhajících vojáků. Protáhla jsem se a došla na 50 metrů k nepohyblivým terčům. Nabila jsem P90 a párkrát cvičně vystřelila. Už mi to šlo. Po pěti střelách zůstal průměr na 8,5. Dalšíma pěti jsem se dostala na čistých devět. Byla jsem spokojená. Prohodila jsem za M9 a hodila si dvacet ran. Průměr na 8,5. Žabaři. Měli by ti postavit kolem dokola ohradu, abys nikoho nezranila. Děkuju. Eeem, známe se? snažila jsem se prokouknout slunce. Určitě ne. Fajn, tak mě to nauč. posadila jsem se demonstrativně do trávy a otočila hlavu k terči. Desítku netrefil, což mě dost potěšilo a tak jsem z hecu popadla M9 a střelila. Doufala jsem, že to poletí aspoň do terče a tak mě fakt překvapilo, že kulka zasáhla střed. Překvapeně jsem vyskočila. Viděls to? vyjekla jsem. Určitě ne. ušklíb se. Podruhý už to neuděláš. poučil mě. Namířila jsem a vystřelila. Že ne? zasmála jsem se. Měla jsem pocit, že mi to fakt jde. V nejlepším končit. Sbalila jsem si všechno, co jsem si kolem rozházela, zamávala nevěřícně se tvářícímu vojákovi a vyběhla zpátky do muničáku.