Venkovní střelnice
Napsal: stř 20. úno 2013 9:02:48Zde se nachází rozsáhlý výcvikový prostor, kde lze nacvičovat různé taktické situace, manipulovat s výbušninami, těžkými zbraněmi až po tanky.
Se zbraněmi jsem čekal u vchodu na venkovní střelnici. I přesto, že byla jasná obloha a slunce se opravdu snažilo, bylo chladno. Lehce jsem se otřásl a podíval jsem se na hodinky. Ještě zbývalo trochu času. Zbylý čas jsem strávil pozorováním skupinky mariňáků, kteří cvičili boj muže proti muži, než mi někdo poklepal na rameno.
„Tak pojďte, Martine. Podíváme se, co ve vás je,“ usmál se instruktor a vedl mě ke skupině ostřílených budov, které momentálně stály opuštěné a nikdo v nich necvičil.
„Tu P90 tu zatím nechte, vezměte si jen pistoli. V jedné z těch budov je skupinka rukojmí. Najděte je,“ vysvětlil mi stručně a pokynul směrem k budovám. Jen jsem přikývl a odložil P90 do blízkého stojanu. Nůž jsem zatím nechal v pouzdře na stehně. Ruka mi ztěžkla pistolí a já do ní automatickým pohybem nasadil zásobník. Nasadil jsem si brýle a vrazil špunty do uší, jak kázal řád střelnice. Tázavě jsem se podíval na seržanta a ten pouze kývnul. Neznatelně jsem sam pro sebe pokýval hlavou a přesunul se k rohu nejbližší budovy. Prozkoumávat město, nebo alespoň jeho část, v jednom člověku není žádná sranda. Je to spousta směrů, na který si člověk musí dávat pozor.
Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, jak bylo mým zvykem před každou střelbou. Pevně jsem uchopil pistoli oběma rukama a pozvedl ji do výše očí. Obě ruce natažené před sebou jsem se pomalu vydal ulicí, tiše jsem se posouval podél stěny jedné budovy a ostražitě kontroloval perimetr. Z ničeho nic se v jednom z oken protější budovy objevil terč z pistolí. Bang! Padnul zase zpátky. Na chvíli jsem se zastavil a vyčkával, jestli ho nebudou následovat další, ale nestalo se tak. Pokračoval jsem dál, než jsem došel k prvním dveřím. Vedly do budovy, okolo které jsem se pohyboval. Teď nebylo pro pomalý pohyb místo. Rychle jsem ramenem rozrazil dveře, zkontrolovat jednu stranu, rychle se podívat za dveře a sestřelit dvě podobizny banditů. Výstřely následovaly tak rychle po sobě, že se jejich ozvěna téměř slila v jednu velkou ránu. Rychle jsem se přesunul k nejbližšímu rohu a opatrně jsem vykouknul. Čisto. Přeběhnout k druhému rohu. Zase čisto. Teď se přede mnou objevily dveře. Rychle otevřít, jedna strana místnosti – bang, bang, druhá strana místnosti, čisto. Tím pro mě tahle budova skončila, už nebylo kam jít. Svižným tempem jsem se přesunul zpátky ven a po cestě ještě sundal dva terče, které se mi objevily v cestě. V duchu jsem přepočítal náboje. Ještě mi jich v zásobníku zůstalo deset. To by mělo stačit, řekl jsem si a přesunul se k budově naproti. Opakoval jsem stejný postup, jako u první budovy. Náboje mi zůstaly už jen dva. Rozhodl jsem se nic neriskovat a pro jistotu přebít. Po cestě do třetí budovy mě překvapila skupinka terčů, které se z ničeho nic objevily za mnou a všimnul jsem si jich jen tak tak. Rychle jsem se skrčil, plynule přešel do kotoulu a v pozici na kolenou jsem terče prošpikoval olovem. Zhluboka jsem si oddechl a pokračoval v cestě. Třetí a čtvrtá budova byly bez terčů, už zbývaly jen dvě. Vešel jsem do té bližší z nich, jako jediná v téhle části městečka měla dvě patra. V chodbě na mě nikdo nečíhal, ale vedly z ní čtvery dveře. První – čisto, ve druhých na mě čekal jeden terč, ve třetích opět čisto a v posledních na mě čekalo překvapení v podobě pěti terčů. Rychle jsem je jeden postupně sundal, snad i dostatečně rychle. Kdyby to byli opravdoví lidé, pravděpodobně bych teď už byl mrtvý. Ale co má člověk dělat, jen s pistolí. Přesunul jsem se ke schodišti a rychle vyběhnul nahoru. Tady už byly jen dvoje dveře. V prvních nebyl nikdo a v těch druhých na mě konečně čekali rukojmí společně s dvěma bandity. Bang, bang a oba leželi na zemi. Rychle jsem přešel k oknu a rozhlédl jsem se. Z poslední budovy na mě ze dvou oken koukaly podobizny banditů. Ne dlouho. Spokojeně jsem se pro sebe usmál, zajistil zbraň a odvrátil se od okna. Tam už stál seržant.
„Dobrá práce. Pojďme se teď podívat, jak vám to jde s tou P90. Nebojte, už vás nebudu trápit žádným obsazováním budov, zastřílíte si na terč,“ pokynul mi rukou. Zajistil jsem zbraň, uklidil jsem ji do stehenního pouzdra a následoval ho ven z budovy, zpátky městečkem až ke stojanu, kde jsem si nechal zbraň. Sebral jsem ji a pokračoval za seržantem až k terčům. Cvičilo tu jen pár vojáků.
„Terč máte ve vzdálenosti 80 metrů, jsem na vás zvědav,“ ukázal na jednu volnou dráhu a postavil se vedle ní. Přikývl jsem a přesunul se do dráhy. Zasadil jsem do zbraně zásobník a zakleknul. Na takovouhle vzdálenost jsem potřeboval oporu, kterou bych ve stoje získal jen těžko. Seržant pochvalně zabručel. Zapnul jsem kolimátor a odjistil zbraň. Chvíli jsem váhal mezi střelbou po jednotlivých nábojích, nebo mým oblíbeným trojvýstřelem. Po krátkém zaváhání jsem pravým ukazovákem otočil kolečko do polohy S, aspoň ten zásobník rychleji vyprázdním. Zapřel jsem zbraň o rameno a sklonil hlavu k pažbě. Červená tečka mě spolehlivě navigovala po vzdáleném terči. Zmáčkl jsem spoušť a hlaveň v krátkém sledu opustily tři náboje. Jestli jsem mohl posoudit, všechny se zavrtaly postavě přímo doprostřed čela. Rychle jsem do podobizny vyprázdnil i zbytek zásobníku. 12 nábojů do hlavy, 15 do oblasti srdce a zbytek jsem porůznu rozmístil do kloubů a jiných bolestivých míst. Když byl zásobník prázdny, zbraň jsem zajistil, sklopil a stoupla si.
„Hotovo, pane,“ prohodil jsem spokojeně. Seržant kývl hlavou a nechal přivolat terč. Většinu nábojů byla na svém místě, jen pár mi jich uniklo. Žádný však nebyl mimo podobiznu.
„Krása, s vámi je radost pracovat. Tak mi ještě ukažte, co umíte s tím nožem a myslím, že to bude stačit.“ Společně jsme se přesunuli k vycpaným figurínám a já opět odložil P90. Konečně jsem si z očí sundal ochraně brýle, které teď už nebyly potřeba. Vzal jsem do ruky nůž, zamyšleně ho potěžkal a bez dalších okolků ho vrhl na figurínu, které se spolehlivě zavrtal do krku. Došel jsem pro něj a vytrhl ho. Znovu jsem se postavil, tentokrát o kousek dál. Pravou nohou jsem si vykročil, uchopil ostří nože a s nápřahem hodil. Tentokrát bylo zasaženo srdce.
„To stačí,“ mávnul na mě rukou seržant. Přikývl jsem, došel si pro nůž a schoval ho zpátky na jeho místo. Pak jsem se vrátil k seržantovi a tiše vyčkával na jeho rozsudek.